Knihovny, muzea, parky, centra pro rodiny a veřejné záchodky na Taiwanu

Taiwan si prochází v posledních letech kulturním a společenským obrozením. V každém městě, ve kterém jsme byli jsme zaregistrovali novotou vonící knihovnu nebo divadlo, často obklopené parkem s hřišti. Taiwanská poltika není tak pro-sociální jako ta česká, samozřejmě. Tolik druhů sociálních dávek jako v ČR je málokde, Taiwan má ale snahu kompenzovat občanům nízké sociální dávky kvalitními službami ve veřejném prostoru zdarma. Lidé ve městech mají možnost odpočívat a sportovat v krásných parcích, kde jsou zaměstnaní (často senioři - předpokládám, že na snížený úvazek), kteří zde pracují jako zahradníci a uklízeči. V parcích, na stanicích metra, ale i ve všech obchodních domech, knihovnách, muzeích, informačních centrech a přístavech jsou čisté záchody zdarma a jejich zaměstnanci nejsou povinováni návštěvníky nijak kontrolovat a zjišťovat zda tam "patří". Možnost vykonání potřeby v důstojných a hygienických podmínkách je tady umožněna všem. V tomto ohledu je Taiwan solidární a taky si chce zachovat svá veřejná místa hezká, přitom ale počítá s pohybem lidí bez domova v těchto místech, kterým umožňuje použití WC a umytí se zdarma. V mnoha evropských městech je velký nedostatek veřejných záchodů, které jsou často za poplatek, pokud vůbec jsou. Řím je notoricky známý absencí veřejných toalet, a tak člověk víc než nadšení z místa cítí pach moči a vidí občasný exkrement na těch nejžádanějších a tudíž nejvytíženějších turistických místech. Často si říkáme, jak Taiwanci na hygienický kulturní šok na předražené, vysněné dovolené do Evropy reagují. Máme někdy strach se zeptat, jak se v Praze líbilo, vědomi si všech negativ - naštěstí, ale mnoho lidí ze všech koutů světa tvrdí, že Praha zůstává tím nejkrásnějším hlavním městem na světě.

Na dětských hřištích, kam nás vozila maminka dětí, které jsme tu hlídali jsme kromě WC viděli i venkovní umyvadla a sprchy. Dalším krásným projektem jsou centra pro rodiny. Přestavte si prostor, který je asi tak troj až pětinásobně větší než běžná školka a je vybaven nejen bežnými hračkami, ale hrami, který pomáhají rozvíjet přesně ty aspekty, které dětí v daném období potřebuje. V centrech jsou tedy sekce od 0,5 do šesti let, rozdělené i proto, aby starší děti malá batolátka neohrožovaly. Zaměstnanci center každé tři měsíce mění témata aktivit (taiwanské tradiční pokrmy a nápoje, řemesla, zvyky a náboženství…), kde si děti formou hry vyzkouší přípravu pokrmů, návštěvu chrámů a jiné činnosti dospělích. Tato centra obsahují i dílny, kde si děti mohou něco vyrobit a taky čtecí koutek, kde mohou rodiče s dětmi zajít na besedu. Pak zde bývají i venkovní části, kde si děti mohou půjčit kolobežku nebo odrážedlo, to vše zdarma, takže tam rodiče a opatrovníci s dětmi můžou chodit každý den. Jako člověk, který má papír s názvem „osvědčení pro chůvy“ a taky jako kamarádka několika rodičů jsem k této oblasti pozorná a všimla jsem si častých „family toilets“ s malým záchodkem a přebalovacím pultem, dále taky „Brestfeeding Room“, kde může maminka v klidu nakojit v křesle nebo vysterilizovat lahvičku na mléko.

Co se týče knihoven a muzeí, tak jsme byli ohromeni mírou investování do těchto institucí. Taiwanská vláda podporuje děti a lidi ve čtení, knihovny obsahují pohodlná křesílka různých typů, studovny a prosotory pro rodiny, koutky na hraní deskovek, kde se smí mluvit nahlas, často také kuchyňku. V každé knihovně je i sterilizátor na knihy, pro ty, kterým přijde půjčování knih nehygienické, v každé knihovně jsou dobře fungující samoobslužné výpůjční přístroje, které umí naskenovat více titulů naráz. Vstup do knihovny je povolen všem, ne jen zaregistrovaným čtenářům.

Státní muzea, která jsme na Taiwanu zdarma navštívili se věnovala mladé historii Taiwanu, snaze informovat a upozorňovat na chyby i zločiny jeho nedemokratické minulosti a uctít památku všech perzekuovaných původních obyvatel Taiwanu. Bohužel ani současná taiwnská demokratická vláda se neobejde bez několika extremistů, jako jsou čínští nacionalisté, kteří mají rasistické názory vůči menšinám původních obyvatel. I přesto nebo právě v reakci na to, zde znova rozkvétá styl paiwanské tradiční hudby a hraní na paiwanskou nosní flétnu. Také hra na měsíční loutnu, tradiční nástroj pro velkou část Asie. V muzeu lidových písní ve městě Hengchun si lze objednat lekce na loutnu u místních babiček. Navštívili jsme i kulturní centrum jednoho z minoritních etnik na Taiwanu - Hakka. Centrum obsahuje muzeum, knihovnu s publikacemi, hrací koutek s aktivitami a kino s filmy dabovanými do řeči Hakka, tyto snahy kompenzují bývalé manistreamové potlačování této řeči (a dalších řečí původních obyvatel) ve prospěch mandarínštiny.